Dnes to bude o vzpomínkách. Je to tak, že někdy se vzpomínky mohou vlít do budoucnosti a Ty se objevíš, kde jsi dávno nebyl. Stojíš uprostřed ústí té řeky voleb a přemýšlíš, jestli je možné, že jsi zase tady. Takové je Brno. S kocourkem máme dnes sraz před chrámem. 

Su na Šilingráku a půjdu vyzkoušet ochutnávku bylinek z papírového kelímku, který dostanu v prodejně Sonnentoru (nejspíš Milostný čaj). Nikdy bych si nepomyslil, že se mi město bez kořenů otců stane domovem. Co je to domov? Už mnohokrát jsem si se svou roztříštěnou identitou kladl tu otázku. Je mi jasné, že tam, kde bude teplo vztahů. Jenže úvahy mě vedou dál: co když je to místo, které je mi dáno Pánem? Čili i bez dědů a otců se smím v tomto městě cítit doma? A právě tak to je, má identita tu naždy zůstala, samozřejmě i skrze vztahy. Ale má sestřička už tu nebydlí, dávných známých slyším jen tlumený smích v sákristiích a pamatuji si zvuk zabouchnutí dveří cestou ze spolča. 

Stoupám na horu Sv. Petra. Strom, kterému ševelelo listí nad mou četbou Ratzingera už je uřízlý. Připadám si jako stařec. Je čas nafouknout člun a plout dál do budoucnosti. Město rozkvete a má milá (kdyby existovala) mě vezme za ruku. Objevíme podzemní jezero pod chrámem (si pište, že tam je). Milý Kocourku, nevím, zda se tu vrátím...  Znám cesty letními šalinami, znám kozy ožírající stromy na Špilasu, vím, kde dostanu štamprli ve zdravé výživě. Čtenář odpustí, ale každý krok je prosycený vzpomínkami do té míry, že se zdráhám je předestřít, ba naznačit. Slzy se mne zmocňují. A tak uvádím samé druhořadé obrazy.

A pak jsem před branami apoštolů a je čas ke mši. Jsem zpátky v čase. Nikdo z těch, se kterými se setkám nebude vědět, že cesta sem a domů trvá mi osm hodin. Je to pro mě vlastně pouť a baví mě splynout s domorodci. Smutek mi ještě tiskne dlaně krásnými rány a dny naplněnými radostí pro druhé. Ve výklenku zdi se mihla Panna nejkrásnější v gotickém zakřivení. A za tou sochou se mihnul můj kocour. Maria byla tenkrát obložena květinami a byla celá barevná. Lidé k ní pokládali květiny za války - a to je velmi silný obraz. 

Vzmužím se a vejdu do chrámu, rázem jsem plně doma. Má Panna září pískovcovou dobrotou u dveří. Její úsměv mě učí obdivovat ženství. Byly i doby, kdy jsem se do ní nestydatě "zamiloval". Teď tu ale stojí a je mi sestrou, kterou potřebuji potkat. Vůně kadidla mě vrací do hry. Plácnu si s kámoši z 18. století a pozdravím ty současné. Půjdeme společně sloužit Pánu. Mám na sobě tu mikinu ve které jsem tak nenápadný jako myší kožíšek. 

Dnes se zas na mládeži budou hrát mé písně, písně co minulost spojí s budoucností.

Zkusím se vrátit!

 

PS.: Jeden zoufalý vzkaz Tobě, která jsi na tomto místě měla na konci léta brigádu. Usmála ses na mě a příšla mi sama říct ke vchodu něco velmi osobního. Hledal jsem Tě pak hodněkrát. Napiš mi prosím! (konec dojáku)