Město voní. Voní nabídkou k životu. Voní láskami a chutí si sbalit věci na malou cestu. Město voní těšením se na mši svatou v poledne. Město vonívá modrým nebem vykrajovaným římsami domů. Voní jako doba před sesláním Ducha svatého. Voní, když si s dalamánkem sednu na okraj kašny Parnas a slunce se opře do černých ryflí. Zavřu oči a nízké ostré slunce je stále přede mnou. Voní jako prosba, ať si ke mě klekneš vedle a modlíme se spolu, dívko.

Město voní a ty se natahuješ po větvích rozkvetlích jabloní a nemůžeš dosáhnout tolik, abys kvítky přiblížil až k chřípí. Nebe je moc modroslunečné, dopolední, ale všechno je smutné. Jsi přistižený. Jsi pošramocený. Poutník na odchodu. Jsi sám a krása kolem Tebe si polehává po ulicích a bolí. Bloudíš městem a snad cítíš podivuhodnou blízkost toho, pro kterého jsi nezkončil. Zhřešil jsi.

Kocour se motá daleko za Tebou, dost možná zůstal ležet někde v trávě v tajné, pohádkové zahradě uprostřed města. Bloudím ulicemi a potuluji se, jen tak krok sem a zase za roh. A narazím na mši. Jó, jasně, jezuité mají zase mši mládeže, chápačka. Co bych se nepodíval.

Celou cestu šel se mnou a ruku měl kolem mých ramen. Celou cestu se On díval do země. Vešli jsme, sedl jsem si a objal mě. Takové to byly zvláštně krásné lavice tam vzadu! Takové malé místo, kde mě neuvidíš a bratři si sednou rádi kolem. Mše se neptá hříšníka na začátek. Začíná. Svět se mě pokusil přesvědčit, že je prohnilý. Řekl, že mu patřím. Přišel jsem na mši jako bídný pes pro kus vuřtu. Ale byl mi odebrán šat a roztrženo roucho. Pán se totiž modlil vedle mě. 

Díval jsem se jako člověk ze světa znovu, co se to smí dít v očích krásných lidí, jako vykvétá znovu jablůňka na jaře jsem tu klečel. Kriste můj, tak krása a čistota existuje? Smutek nad hříchem může být tak strašně krásný v dlaních Tvých?

Lituji, Pane můj, přijmi mou hlavu a čelo na desce u Jezitů. Ta píseň mi navždy zní ač slova jsem neslyšel. 

 

 

Není to z toho místa, ale je to ona a stejně teskná.

 https://www.youtube.com/watch?v=Eh9CKktDiMQ