Kdysi jsem četl jeden pěkný fleš článek o návštěvě zajíce v kostele u Minoritů. To je tak, když otevřeš noviny z roku 1889 a pročítáš černou kroniku. Snad někdy doložím i originál. Takže volně to bylo asi tak:

Nebohý zajíc pronásledován jsa houfem psů, pojal úkryt v opavském kostele u Minoritů. Nešťastník vyběhl na kůr, podíval se k Panence Marii, spěšně zas vyběhl ven a za městem se zachránil skokem do polí. Jaro už je tady!

Vzpomněl jsem si na ten článek, neboť se dnes Emauzský kocour ve vzpomínkách odebírá na diecézko. Taková ta věc, kterou, kdybych já v mládí zažil... Ach jo! Samozřejmě tušíš v příběhu problémy; on nemá registraci, nemá svoz a nemá po zpovědi. Jasně, kdo by stál o to zpovídat kocoura. Nuže:

Ráno bylo svěží, bylo mokré a chystalo se na krásné počasí. Městem šli mladí. Po pátečních zvratcích už nebylo památky. Město bylo tak čisté, jako ráno, když ti dojde, že chceš změni svůj život. Kavárny cinkají, šaliny skučí jen tu a tam, je sobota a všude šelest mladých výprav. Mladí už tu byli od večera. No a kocour taky... Takže flešbek:

Je večer a katedrála hučí jako úl. Světlo zde je bronzově zlatavé, jako by od svící v srdcích, totiž svíce pod křížovou cestou jsou shaslé (zažehávají se jen vyjímečně). Hnědavě zlatavá zář, výskot, káble a aparatura. Vkročíš. Ať máš sandál, nebo tlapku s bříšky - vkročíš. Zvučí se. Stěny veliké mohutnosti, halas slyšíš jen bránou chrámovou, která dýchá do chladivého večera. Přemýšlíš co se děje v srdci chrámu za tisíci kulatými terčíky nekonečných lánů gotických oken? Prošel-li by svaté paměti dobrý biskup Bauer kolem, jistě by se povážlivě zastavil. Chvíli by naslouchal. Zatnul by čelist devatenáctého věku. Obešel by chrám a vešel. A pochopil by, protože pochopení jest vlastní našemu Pánu. Usednul by tedy vzadu na lavici pod kůrem, obyčejně tam sedí hříšníci. A pod jeho klerikou je nečekaně dvoubarevný ocásek! Oba přihlížejí večerní přípravě diecézního setkání mládeže. Nikdo o nikom neví, nikdo neví, kdo je kdo, a mládeži to neva. Pozor, je tu i "pravý" biskup - tedy ten, koho současníci znají. 

Víte, jak to je se zvířaty v chrámu božím. Nepatří tam. Tu a tam kterýsi tvoreček smutně zahyne za velikým pětimetrovým obrazem. Co jsem se natrápil, když jsem slyšel nebohá křidélka při mši tlouci za obrazem. Bože, Františku, vem si jej! Tu se stane, že pro změnu sveřepá dáma odmítá svého božího tvora odnést ven při pontifikální bohoslužbě. Rada bratra Tě nevyjde levno. Tu konečně přijde tuze pokorný člověk, srdce pátravé po kráse a prosí tě zase, jestli jeho Andíčka můžeme sebou vzít k presbytáři za předpokladu, že tašku zavře na zip a ona nebude štěkat (Andíček se samozřejmě pomodlí a pana faráře neucítí). Jenže, paní, co když ta taška začne štěkat? Tak a chápete, že se náš Emauzský kocourek necítí - jak se v dnešní době říká - komfortně.

Ale neprojít chrámem? Nezažít radost mladých, nenadýchat se těch vztahů? Tak kde bydlí Pán, když ne tady? Bříška tlapek na vyhřívané kararské nádheře nezanechají žádného vyrušení. Jsme u kaple Pána. A já jsem na zpovědi. Kocourek za skleněnýma dveřma z přítmí mě sleduje. Já na tu zpověď nikdy nezapomenu, ani na ten chrám, Bože... Ten kněz, po kterém jsem tak toužil si se mnou plácnul, pochlapsku (kluci ví). Byl předvečer - to slovo je očistné. Voní ještě smíchem, když se v noci vracím z chrámu domů. Těším se na zítra. Na, vem roucho neposkvrněnosti a dones ho až do cíle..., zní mi po osmíření. Svírám malý františkánský křížek na krku. Pane, Ty miluješ intimitu osobních setkání, můj osobní příběh. Nechápu, že jsi tu pro všechny v té míře jako dnes jen a jen pro mě.

Chlupatá hlavička se leskla v záři pouliční lampy. Kocourek se zrovna lísal k venkovnímu sousoší bratří verozvěstů. Zítra bude velký den! Nastane diecézko, které bude velmi dojemné. Budou se zapalovat svíčky, které budou Tvým díkem Bohu. Příběhy a scénky o tom, že Tě Bůh stvořil jedinečného a jedinečnou, že jsi krásný a chystá Ti krásný život. Bude se dlouho tleskat Pánu. Stará, stařičká gotická okna závratné výše budou rozumět. Ony, která Tě spojují nekompromisně se všemi věky. Ony milují setkání mládeže. Skrze ně svítí Bůh. A svaté pověsti biskup Bauer (oroduj za mne hříšného) má stejně krásný úsměv, jak jej namalovali o mnoho let později, coby kardinála.