Byl to advent, moji milí. Před chrámem se povinně zametalo vrsvící se vločkoví a zarývalo se ti při tom ostře do tváře při náhlých poryvech větru, který sluší tomuto času. Tehdy rád vejdeš do chrámu Páně a odpočineš si.

Metla je opřena za dveřmi s čerstvou kaluží pod sebou. Modravé chrámové přítmí v rohu prokvétá v nenápadné místečko útěchy a zářivého potěšení. Stojí tu starý zlatavý necíděný paškál s řádně vymodelovanou svící od voskových slz života chrámového. Jsou to slzy dobré maminky, která má radost, že hostům může dát všechno a ještě něco navíc na dobré spaní. Křehce i spílavě si počíná plamínek svíce - jako ručky nemluvňátka v seně - dar betlémského světla nám poutníčkům.

Ten den chodilo každou chvíli nějaké srdce se svou skleničkou pro message, že naš Bůh je na cestě i do Tvého domova. Svátky se blížily a mé srdce, odbojné, vyhodnocovalo možnosti, statistiky a výhody svátosti smíření tuše, že brzo nastane zář Zrození, kterou nemožno plně domyslet. Ale tak narovinu - nechtělo se mi a mé plány byly jiné. "Pán pochopí". Tohle jsou cesty konverze, o kterých ví konvertité. A tak šel poutník za poutníkem a já čekal v hloubi nepřiznaně na své znamení. To už si úplně nepamatuji. Boží úsměv nejasného významu nade mnou ale ano.

Vtip? Přichází pokyn pomocníku farnosti "leštit" -- né lavice -- ale to co už dlouho leštěno nebylo. Ehm, velmi velice veliké, kudrnaté barokní zpovědnice, které nám tu zanechali milí Jezuitští. Dodnes bych poznal kterým sprejem. Výborně, samozřejmě, služba hřeje. Čas je Tvůj, Pane, římsičku za římsičkou...

Dlouhá práce konečně blaženě skončila a já se přesouvám k mému plaménku, který velkoryse nabídnu každému a vtisknu k tomu na cestu ještě přání do očí. Chcete betlémské světlo? 

Otec v černém kabátě - musel být otec - se přiklonil a šibalsky podotknul:

- To mám pro svou farnost, víte?

- Ano, Otče..

- Víte, já už celé roky chodím lesem a sněhem k takové malé kapličce. Na tom místě kdysi, totiž, umrzl jeden kněz, když šel do vesnice zpovídat.

(pauza)

- Opravdu...? Aha, otče, a měl byste čas?

Obloukem jsem obešel barokní zpovědnici. Mřížkou prosvítala huňatě velebná přítomnost Emauzského kocoura. No ano. Odhrnul bych závěs a on by tam seděl. Zpropadený kocourek! Kdybych se ti, bráško, vyzpovídal a odešel nic nevěda, bylo by to v nebi platné! A on na mě jen slastně přivíral své oči a na chvíli se mu zorničky rozšířili bystrostí (nebo probuzením). Někoho mi připomíná, tenhleten.

- Počkejte, otče! Mohli bychom jít do lavice (když už není nikde oněch krásných pastoračních pětačtyřicet stupňů). A tak jsme šli a on mi řekl na konec toto: "Zapoj se více do církve."

V roce 2013 jsem se chystal na biřmování. Bylo zrovna sluníčko v portiku. Šel jsem mu poděkovat. Už si na mne nepamatoval+